Ozvi se....

6. října 2012 v 15:08
Nijak nečekám, že na tenhle blog ještě někdy dorazíš, ba dokonce že tě ještě nějak zajímám. Ale prostě chci mít jednou pocit, aspoň jednou chci něco udělat, abych si pak mohla řikat, že jsem to udělala a nenechala to jen tak plavat. Nevím, jestli jsem tě přestala bavit nebo jestli jsem přišla na to, kdo jsi a ty jsi mě nechala být? Ale někdy na tebe myslím, vlastně poslení dobou celkem často. Jsem zničená, cítím se rozebraná na kousky a jedinej, kdo by mohl můj příběh popochopit, jsi ty. Chci znát ten tvůj příběh. Chci.......
 

Přečti si to, po třetí

14. srpna 2012 v 15:31

No.. neštve mě to, že nepoznám, kvůli komu jsem zrušila svoje blogy, teď mě momentálně štve to, že nepoznám toho, koho jsem odkopla a toho, s kým bych si asi v tomhle ohledu rozuměla. Tohle znám. Budu to opakovat, nejvíc mě znáš teď ty. Paradox je, že já o tobě nic nevím. Chápu tě, protože já bych to co jsem zde psala, nikdy nikomu neřekla. Znám jen jedinou osobu, jedinou z tohohle blbého města, která ve mně dokáže číst, aniž bych mluvila. Jo, tohle znám taky moc dobře. Nejhorší je, když už to v sobě dusíš a konečně se dokopeš k tomu, aby to vyplulo na povrch a on ti na to řekne jen ,,to bude dobrý". Víš proč jsem měla blog? Protože to byl můj deník. Byl to můj přítel (respektive affs byly mé přítelkyně), který mi radil a kterému jsem mohla říct vše, aniž by na mě vrhl pohled značící "zbláznila se?" Popravdě mě trochu děsíš, po pravdě mě tohle svěřování aniž bych věděla kdo jsi a přitom mě moc dobře znáš baví. Nevím, zda-li jsem se totálně zbláznila, ale mám v tobě důvěru. Protože kdybys byla svině, řekla bys to už všem. Nemůžu ti říct, zda-li o tebe stojím nebo, když nevím, kdo jsi. Ale… Mrzí mě to čím dál tím víc… Můj příběh… No.. Asi už víš, proč jsme taková, jaká jsem.. Pokud jsi četla info o mně.. A nejspíš, pokud mě opravdu znáš, víš, který člověk an tom nese vinuu. Jak zareagovala? No… Jelikož jsem jí to vyklopila v poddání, že si musela myslet, že mi snad jebe (Ani nevíš, jaké jsem z tebe včera měla depky) vypadá to, že jí to spíše mrzí od A. než ode mě. Hm.. Nevim, jestli bych já měla odvahu vysmát se ti… Bude to znít asi hrozně hloupě, ale chtěla bych tě poznat. Ne tebe jako osobu, ale tak nějak, jako ty mě… Neulehčila…

P.S. Teď budu psát asi do komentů…

Přečti si to... po druhé...

14. srpna 2012 v 9:21

Neomlouvej se, mám to, co jsem si zasloužila. Beru to. A doufám, že se nikdo do tebe pouštět nebude, jelikož na to nikdo nemá sebemenší právo. Projevila jsi svůj názor, jako všichni ostatní. Že mě nikdy nenapadlo kdo jsi? Přemýšlela jsem nad tím včera snad 3 hodiny, napadlo mě tolik lidí…Nejhorší na tom asi je, že ty sama víš, jak jsem ubližovala… A že všichni už mi asi odpustili nebo se tak alespoň tváří. Nenapadá mě nikdo. Chtěla si být moje kamarádka a já tě odkopla? Teď po pravdě. To už je ale nějaká doba, ne? Nevim, kdo jsi, ale to že si necháš moje osobní věci pro sebe je pro mě strašně… deprimující? Protože mě nikdo, opakuji nikdo…Z těch všech kamarádek, co tady mám, nezná teď jako ty. Polovinu věcí neví. Neví, co se mi kdy honilo v hlavě a ani nevíí tu mojí zatracenou minulost. To s J. byla chyba. (Jinak chytrá holka, jde vidět, že mě fakt znáš…) celkově to máš pravdu, ale aspoň jsem se včera překonala a vyklopila to.

Děláš chybu. Teda vlastně se ti ani nedivím, že mi to neřekneš do očí. Ale já na to kurva nepřijdu ani za sto let a když už? Jak se dozvím, že má domněnka je pravdivá? Problém je momentálně v tom, že teď už mi to říct opravdu nemůžeš. Bože… Tobě na mě asi hodně záleželo,co? Nevím, kdo jsi.. Ale to vyjadřování… nějak mi nic nesedí… A.. mrzí mě to, jak jsem se chovala (tohle taky nejsou kecy!), ale ty sama víš nejlíp, jaká jsem.



P.S. Jak dlouho jsi četla mé články? A jak dlouho, už tě takhle ubíjí má přítomnost? Nepřijdeš, já bych to taky neudělala.Takže z toho plyne, že tě na fb mám?
 


PŘEČTI SI TO!!!

13. srpna 2012 v 22:58

Nevím, kdo jsi. Nemám ani tušení. Máš mě teď pěkně nahranou, určitě si to čteš s úsměvem na tváři. Tenhle podělanej blog jsem kvuli tobě musela zrušit, máš pravdu, asi to byla hloupost. Znáš mě teď líp něž kdokoliv jinej, znáš mou minulost, mou přítomnost i ty moje nejčernější myšlenky. Je tvoje věc, jak s tím naložíš. Víš, jaká jsem. Víš, že dokážu milovat, ale i zničit vše, co je lásce podobné. Víš, co jsem udělala a víš, že nejsem schopná si to přiznat. Víš, že můj úsměv je kolikrát jen pěkně hnusná přetvářka. A pokus sis mé články četl/a pravidelně, nejspíš víš, že tohle všechno myslím vážně. Sere mě to, ani nevíš jak. Ale asi bych se tomu měla postavit čelem. Nejhorší na tom je to, že nevím, kdo jsi. Nevím, co jsem ti vlastně udělala. Nevím,koho jsem to odkopla a ani nevím, jak jsi na tenhle můj posraný blog přišel/a. Jen doufám, že si tohle přečteš a dáš mi vědět, jak mco velkou radost z toho máš.

P.S. Pokud mě znáš tak, jak jsi psal/a, tak víš, že tohle co jsem teď psala je upřímný. Opravdu si neuvědomuju, komu jsem to tak ublížila. A…. Tvou radu jsme neposlechla. Nedokážu dál nést tu vinnu. Ať jsem jí pro smích. Aspoň to mám za sebou.

Kam dál